Útěk z vězení, který se nemusí podařit.

Věřil jsem tomu, že se jí opravdu domů nechce jen tak napůl. Kvůli několika málo věcem domů nakonec šla, byť zněla zklamaně a bylo cítit, že jí něco chybí. Bylo to zvláštní, ale v ten okamžik jsem si uvědomil docela podstatnou věc. Že to, co mi doteď ukazovala, nebyla ta skutečnost, kterou se snažila vytvořit. Ta pravda byla někde jinde. Bylo mi úzko. Ne proto, že bych ji litoval. Ale proto, že mi, možná nevědomě, ukázala svoji skutečnou realitu.

A její pocity se nezměnily ani, když mi právě volala znovu. Byla sama. Okolo ní nebyl nikdo, kdo by jí dal srdíčko na Facebooku, okomentoval její momentální stav nebo jí byl na blízku, když to zrovna nejvíce potřebovala. Jen ona sama a její pocity. A auto. V ten okamžik byla nejchudším člověkem na světě. Měla vše, co si vysnila a přesto neměla nic. Materiální věci jsou totiž zárukou štěstí jen na chvíli. Na okolí to dělalo dojem. Pravda byla ale úplně jiná. Co jsem udělal já? Choval jsem a nastavoval situace tak, aby mi už nemusela lhát.

Vždy, když jsme si povídali, ukazovala mi svůj skutečný svět. Byl docela odlišný od toho, který ukazovala a ukazuje svému okolí, které má za to, že je to ta nejlepší a nejharmoničtější rodina. Realita byla úplně někde jinde.

Jednou večer jsem ležel na pohovce a přemýšlel nad tím vším, co se právě dělo. Nebylo mi to divné nebo nepříjemné. Ale pořád jsem měl potřebu udělat si analýzu toho všeho. Odolával jsem dlouho, ale nakonec jsem to nevydržel. Vzal jsem do ruky papír, tužku a udělal si organigram. Sebral všechno, co se za poslední roky stalo, co jsem si myslel, věděl, viděl.

Jedno slovo - útěk. Útěk z toho života, který ona měla a pořád má. Zabolelo mě z toho u srdce. Dostala se do vězení, ze kterého již nebylo úniku. Věděla, že někde udělala chybu, ale, nemohla to vrátit zpátky. Nešlo to. A tak hledala jinou možnost. Bylo to docela patrné, ale nešlo tomu věřit. Tedy, ne hned. Lidé jsou kolikrát přesvědčení, že jednaní pro svoje dobro a po čase se ukáže, že si vlastně jen uškodili. Z jejích zpráv bylo jasné, že dávno přestala věřit na lásku, rodinné štěstí a klid. Už byla jen ve formálním manželství. Jen a pouze kvůli dětem. Unáhlená rozhodnutí nás někdy stojí daleko více, než by se mohlo zdát. Jako jeden z mála jsem měl možnost vidět tu pravou skutečnost.

Odcizení, ignorace, pár strohých vět, opatrnost. Takhle fungoval její vztah. Nechápal jsem, kde se stala ta chyba, že to dospělo do takových rozměrů. Přece, sama to chtěla. Přála si to a dělala pro to maximum. Její sny se jí splnily. Tak, co jí chybělo? Kde byl hlavní problém? Opravdu takto trpěla jen kvůli dětem? Aby její bolest byla o něco málo ,,menší", její řešení bylo stejné jako ve většině případů. Nevěra, útěky z domu, pozdní příchody z práce, víkendy mimo domov. Takto řešila a řeší celou svoji krizi. Přitom by stačilo tak málo k tomu, aby se věci daly do pohybu tím správným směrem. A takto to pokračuje dodnes. Takovou dobu.

Celé mi to přišlo jako mučednictví. Snad, aby mohla někomu postěžovat, zanadávat si na manžela i život. Ale, proč vlastně? Hledala záminku k tomu, aby udělala to, co udělala? Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde. Jenže, zaslouží si takový pes, aby byl bit? Co když udělal jen něco, čeho si není vědom? Chyba nikdy není jen na jedné straně. Jenže, každý tuto situaci řeší podle svého.

Nebo je to jen nedostatek odhodlání? Vymanit se z něčeho, co není v náš prospěch? Nebo ve prospěch dalších lidí? Obětovat sám sebe pro něco, co možná nikdo a nikdy neocení? Nebo ocení?

Dívat se do rozzářených tváří malých dětí je krásný okamžik. Jsou šťastné a spokojené. A je někdy hodně smutné, když rodiče před nimi hrají tu zákeřnou hru na spokojenou rodinu. Koho se ale tou hrou snaží zmást? Je, malé děti nebo sami sebe, aby si pofoukali tu vnitřní bolest a rány, které stejně stále mokvají? Narušit si statut rodiny je možná těžké, ale tímto trpí daleko více lidí. A ve většině případů v tichosti, protože tohle nejsou věci, kterými by se chlubili. Ta skutečná realita je svazuje a pomalu zabíjí. Dělají věci, které by za normálních okolností nedělali. Je to forma útěku. Útěku z toho vězení, do kterého se dostali. Sami sobě a někdy i svým partnerům vyčítají skutky, pro které se rozhodli. Dokonce je i prezentují těm, kteří je poslouchají.

Tento, mnohdy nepodařený útěk, je však vykoupen za opravdu velkou cenu, která ani nemusí být dostačující k tomu, aby se to podařilo.

Člověk se snaží dohánět ty roky, které ztratil výchovou dětí nebo obětoval nesprávné osobě. Najednou má nekonečnou potřebu si všechen ten čas vynahradit, protože cítí, že někde, v hloubi duše, na to má právo. Tohle právo je ale pouze záminka k takovému jednání. Možná i neschopnost nebo neochota čelit vlastním rozhodnutím, které v životě udělal. Často však takové činy mají nedozírné následky.