Dojeli jste do cílové stanice. Prosíme, vystupte!

Z vlastní zkušenosti vím, že téma smrti není to, o čem byste si povídali s kamarády na párty nebo rozebírali s rodiči při nedělním obědě. Cílem tohoto článku není ve vás probudit deprese, smutek nebo snad nápad k tomu skončit s vlastním životem! Je to ovšem druhý konec života. Pokud se někdo narodí, tak i zemře. Patří to k životu. Mým cílem v tomto článku taky není vás připravit na smrt, psát závěť, odkazovat majetek a loučit se se svými blízkými. Chci, abyste měli o malinko více UVĚDOMĚNÍ.

Tohle za svůj život slyšel každý. ,,Nemusím/nemusíš nic, musím/musíš jen umřít." Ano, je to pravda. Taky se říká, že tam musíme všichni. Smrt patří k životu. Je tu s námi každý den a pracuje 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dnů v roce. Jsou tu lidi, je tu taky smrt.

Nikdo z nás neví, kolik času tady vlastně má. Teda, možná až na několik disciplinovaných sebevrahů, ti to ví naprosto přesně, ale to je spíše jen černý humor. Nebo ne? Tak nebo jinak, žijeme v nevědomosti. Co by se však stalo, kdybyste věděli, kolik času vám zbývá? Třeba, že máte před sebou poslední rok života? Jak byste se chovali? Co byste dělali, podnikli, změnili? Věřím, že plno věcí. Já bych udělal všechno, po čem toužím, bez ohledu na finance nebo možnosti. Zbořil bych poslední limity ve své hlavě a svůj poslední rok bych ŽIL. A nebylo by to pěkný. Vím přesně koho bych poslal do všech prdelí světa, koho bych přefiknul, kam bych zajel, kde bych si udělal selfie a taky vím, že v tu chvíli, byť s vidinou toho, kolik času mi zbývá, bych byl opravdu šťastný! A tady se dostáváme k jádru, holky a kluci. Prozradím vám jedno z největších tajemství, které si možná nikdo z vás neuvědomuje.

KAŽDOU VTEŘINU VAŠEHO ŽIVOTA UMÍRÁTE!

Je to pro vás šok? Pokud si to neuvědomujete, není to taková hrůza. Zachovejte klid a žádnou paniku. Jste tady a čtete tento článek, takže žijete. Ptáte se, proč to vlastně píšu? Existuje jedno přísloví, moudrost, rada.

Na konci života člověk nelituje toho, co udělal. Ale toho, co neudělal.

Dává to smysl? Já myslím, že dává a ne málo. Proto je velice důležité nemrhat vlastním časem. Každá vteřina je velice vzácná. Už po přečtení tohoto článku budete o něco starší. Dětství máme všichni úspěšně za sebou. Nacházíme se ve fázi, kdy buď studujeme nebo chodíme do práce. A v té budeme dalších 45 let! Je tohle váš smysl života? Teď po vás nechci, abyste dávali výpovědi. Jen......den má 24 hodin. Z toho osm hodin strávíme v práci. Spánek zabere zhruba dalších sedm. To už jsme na patnácti a zbývá nám ještě devět. Zhruba devět hodin volna denně.

Nesnáším matematiku, ale budu trochu počítat. 9 hodin denně x 10 dní = 90 hodin. Za sto dnů jich bude 900! Týden má 168 hodin. 900/168= 5,35 týdnů volna za tři měsíce! Tohle je čas, který máme pro sebe!

 A teď úvaha. Co v tom čase vlastně děláte? Pokud přijdeš z práce, školy a vyprdelíš se na gauč, zapneš televizi a nahráváš do sebe všechno, co se tam říká, ok. Ale potom nechápu, že takový lidé, kteří mají přesně tento harmonogram, tvrdí, že ,,nemají čas". Jak je to možný? Tady máš výpočet, kolik toho času máš pro sebe, tak, co tady meleš za nesmysly? Možná jsou jen málo pružní. Pokud někdo tráví v práci více času, než je běžné, chápu, že víkendový odpočinek je na místě. Otázka ovšem je, jestli takový krysí závod může vyhrát. Podle mě ne, protože soutěžících je příliš mnoho a vítěze se nikdy nepodaří určit. Proč? Protože jste se dostali do smyčky. A ta se neustále opakuje. Důležité je se z té smyčky dostat. Jak? Možná právě tím, že svých devět hodin volna investujete do sebe.

Ano, slyšel jsem už 875563 výmluv, proč to lidé nemohou udělat a změnit. Rovnou říkám, nejvíce výmluv padá na jejich blízké. Což je docela smutná statistika, protože za takovou výmluvu bych sekal končetiny! Jen si představte, že svému partnerovi nebo dítěti řeknete: ,,Kvůli tobě jsem nešel/nešla na vysokou školu. Promarnil/promarnila jsem nejlepší roky svého života. Protože jsem tě potkal/potkala a nevěděl/nevěděla, protože jsi se narodil/narodila. Můj život dopadl takhle kvůli tobě!" Slyšel jsem to x krát! X krát jsem slyšel jak někdo lituje, že má děti a proto si neužije dovolenou. Že nemůže skoro nic, protože přítel/přítelkyně/manžel/manželka by měli řeči. Dobře. A co by se stalo, kdyby tedy najednou všichni ti, kteří ,,mohou" za ten jejich ,,špatný život", zmizeli? Najednou by tu nebyli? Bylo by jim líp? Začali by naplno žít a naplňovat svoje touhy a sny? Ne!

Ale, za vlastní rozhodnutí jsme zodpovědní jen my sami. Proto, pokud někdo mrhá časem a svádí to na ostatní, že oni něco, někde, nějak, někdy, je to jen uklidňování svého zlomeného já. A potom se s tím nějak smíříme a jedeme zase v té smyčce. Je to špatně. A náš čas tady je to nejdůležitější, co máme a co vlastníme.

Chci po vás, abyste si jen uvědomili, že čas je něco, co už nejde vrátit a proto jej investujte nejlépe, kdy jste kdy uměli. Nehoňte se bezhlavě jako roboti za tím, co po vás žádá společnost. Nečekejte na vhodný okamžik. Jednejte hned!