Buďte k sobě upřímní.

11/08/2019

První krok v řešení problému je přiznat si, že máme problém. Obecně se dá říct že čím užší a lépe pojmenovatelný takový problém je, tím jednodušší je ho uvidět a přiznat si. Například pokud je někdo závislý na kouření a točí jednu za druhou, je to poměrně snadné vypozorovat. Těžší už je to s problémy, které jsou přímo součástí naší identity (a tedy nejsou vidět) - kupříkladu když je někdo panovačný nebo sobecký, bývá pro něj složité (ne-li nemožné) takovou svoji vadu uvidět, natož si ji přiznat - je totiž zakořeněná hluboko v dotyčného identitě, případně slouží jako validátor jeho ega.

Obecně však platí, že abyste se mohli opravdu posunout dál, musíte přestat být svými vlastními otroky a tedy dát si od sebe pokoj, už proto že to dost často bývá toxické i pro ostatní. A na to je třeba první uvidět všechno to, co dlouhodobě škodí vám a/či lidem ve vašem okolí. To se vám však nemůže podařit, dokud nebudete naprosto upřímně chtít takové problémy uvidět i s tím rizikem, že se vám absolutně rozbije představa o vás samotných, pro některé to může být neúnosné. Tady se každý už musí někde v hloubi duše rozhodnout sám za sebe, zda-li se podívá skutečnosti do očí nebo zůstane otrokem vlastních lží, které koneckonců škodí nejvíce jemu (a lidem v okolí takového člověka). A škodí mu proto, že někde pod nimi je jeho autentické já, které takhle nedostává šanci se projevit - jako byste nežili život úplně podle sebe.

Každopádně dokud nebudete pevně rozhodnutí si o sobě říct i věci, kterých se nejvíce bojíte, nemůžete se efektivně posunout dál. Prostě jen zůstanete uvěznění ve vaší vlastní cele, jen dojdete na její okraj a bude vás to stát spoustu energie a příčetnosti.

Takové toxické vlastnosti mohou mít více podob a důvody proč je nemůžete u sebe odhalit také, zatím nás pro zobecnění napadají tyto kategorie:

Racionalizujete si špatnou vlastnost jako dobrou: S pomocí té správné mentální gymnastiky si dokáže i sériový vrah připadat jako spasitel - například si svoje jednání obhájí tak, že společnost zbavuje slabých kusů, které by stejně jen kazily genofond. Opravdu každá vlastnost se dá vidět jako dobrá, když si ji v hlavě vhodně ohnete.

Není to ovšem tak, že by špatné vlastnosti vlastně neexistovaly (ano, vždy záleží na perspektivě, ze které se na daný problém díváte), popravdě jsou docela lehce ohraničitelné, když omezíme jejich definici v rámci fungování lidské společnosti. Obvykle platí, že pokud vás lidé za nějakou vlastnost nesnášejí z jiného důvodu než ochrana vlastních toxických přesvědčení o sobě samotných (například když vás sobec nesnáší za to, že jste k němu upřímní o jeho sobectví), je to zkrátka špatná vlastnost - problém se tedy reguluje sám.

Pak přemýšlejte - vyčítají vám někdy ostatní že jste sobečtí, panovační, arogantní, ješitní, zlomyslní, cokoliv? Jak takovou kritiku přijímáte, čím si (a jim) obhajujete že to tak není? Snažíte se označit za viníky je? Pokud ano, tak se zeptejte sami sebe - chcete si ve skutečnosti jen pomáhat na úkor ostatních/máte nutkání cpát jim svoji myšlenku za každou cenu/jste prostě zlomyslní a hledáte pouze postoj, kdy si to nemusíte přiznat?

Snažíte se o sobě uchovat nějakou představu: Zde je problémem vaše ego, ať už vnitřní či vnější. Z důvodu (pravděpodobně) vnitřní prázdnoty (tedy nedostatku vnitřního naplnění) se vám zalíbila nějaká představa o vás samotných, které chcete věřit vy a hlavně si přejete, aby jí věřili ostatní. Může to například být přesvědčení, že jste extrémně inteligentní, dokonalí svůdníci, přirození vůdci, nejlepší kuchaři, cokoliv...

Nicméně pokud jste přímo vyzváni ji demonstrovat, začnete se klepat, naštvete se, vymýšlíte si proč to právě nejde, odmítáte odpovídat... Nebo se to snažíte nějak "uhrát" i přes svůj nedostatek skutečných schopností. Tohle je extrémně vyčerpávající jak pro vás (musíte si pečlivě budovat reputaci někoho, kým nejste - automaticky se to totiž dít nebude), tak pro ostatní (musejí to "hrát s vámi" kvůli vaší vlastní ješitnosti). A čím profláklejší vaše falešná reputace je, tím více práce vás bude stát její samoúčelná údržba. Plus, o to tvrdší pád vás čeká v případě, že vás lidé prokouknou - a časem se to stane, pokud to celý život zvládnete nějak "uhrát" a mezitím se stanete známou osobou, je jen otázkou času kdy se ve vašem životě začne někdo hrabat a vynese vše na povrch. Tedy, ani váš posmrtný odkaz není zpečetěn.

Máte na sebe požadavky založené na vnitřní nevyrovnanosti: Zase z opačného soudku, spousta lidí po sobě samotných chce věci, bez kterých by se oni samotní vlastně bez problému obešli. Problém je zde motivace za takovými požadavky na sebe samotné - například tlak okolí, hlodavý pocit méněcennosti či nedostatku zkušeností, samoúčelná tradice... Zkrátka nemá původ v opravdové čisté vnitřní motivaci.

Proč jsou tyto vlastnosti problém? V rámci zachování objektivity je nutné poznamenat, že někomu může hypoteticky život v iluzi nějké představy o sobě vyhovovat, stejně tak někdo nemá problém s tím že ho lidé obviňují ze sobectví atd... Je to tedy (pro vás) problém pouze v případě, že vám taková vlastnost brání v rozvoji za svým "já," které je co nejkompatibilnější s vaší vnitřní cestou (individuální imperativ). To poznáte poměrně jednoduše - taková vlastnost vás stojí extrémní úsilí, vyčerpává vás či pak máte opravdu vlastní pocit viny (vycházející z vaší osobní morálky) že byste to dělat neměli. A přesně proto je to i problém, stojí vás vás samotné - musíte o sobě uměle udržovat určitou představu, která se však zákonitě zhroutí. Případně si neustále lámete hlavu s něčím, co by ani nemusel být problém pokud byste se to tak sami nenutili vidět. Stačí opravdu udělat tak málo, prostě se začít pozorovat. Upřímně pozorovat.

Jak si je přiznat? Největší problém bývá ješitnost, většina lidí nemá dobře vyvinutou dovednost přiznat, že něco pokazili či mají nějaký hlubší problém - obzvláště když se jedná o vlastnost zakořeněnou do jejich identity. Tohle je podobné jako vysvětlovat hluboce věřícímu kreacionistovi že evoluce je prokázaný věděcký fakt, můžete mu předložit důkazů kolik chcete, jeho identita to ale odmítá.

Nicméně at the end of the day je úplně jedno čemu chceme věřit a čemu ne, realita se nám nepřizpůsobí - evoluce zůstane faktem, ego egem a mindárky mindrákama. Tohle je důležité si uvědomit jako první - nepřijde žádný zlomový bod, kdy se nějaká vaše toxická vlastnost stane dobrou či iluze o vás samotných realitou. Buď zatnete zuby a odhodláte se všechno si to říct před zrcadlem nahlas nebo zemřete nenaplnění. V horším případě vám budou ostatní chodit plivat (nebo i srát) na hrob.

Není se ale ve finále čeho bát, jakmile protrpíte tu periodu, kdy si budete vyžírat škody napáchané pod vlivem nějaké výše jmenované vlastnosti (Například si vyžerete kyselé poznámky od ostatních na to, že opravdu nejste tak skvělí jak jste se snažili ostatní přesvědčovat), a projdete určitou Redemption, získáte od sebe konečně klid - už žádné pracné budování vlastní image, provinilý pocit způsobený vašimi špatnými vlastnostmi či užírání se v představě toho, co vám všechno chybí.

Konečně klid, ze kterého může vzejít vaše autentické vnitřně motivované já.